Problémy s linuxem

• Používání terminálu - Uživatel je často nucen jít do terminálu a operace, které by byly pomocí GUI intuitivní, snadné a rychlé, musí provádět složitě v textovém příkazovém řádku a musí si pamatovat mnoho příkazů.
• Nastavení systému - Ve většině distribucí chybí ucelený a podrobný systém nastavení počítače. Podobně jako "Ovládací panely" ve Windows. V mnoha distribucích stále chybí třeba nástroj pro výběr grafického ovladače a nastavení X11. Také neexistují ucelený systém pro ukládání nastavení systému a aplikací podobně jako registry Windows. Nelze jednoduše si vytvořit zálohu nastavení počítače a toto nastavení pak zpětně přenést na jiný počítač.
• Nesvobodné grafické ovladače - Dlouhodobé problémy s nesvobodnými binárními grafickými ovladači a nevyřešené svobodné ovladače pro karty ATI a Nvidia. Pokud nejdou instalovány jako podporované balíčky distribuce, tak při následující aktualizaci jádra pravděpodobně přestanou fungovat
• Adresářová struktura - Komplikovaná a pro lidi neintuitivní adresářová struktura. Samotný operační systém by měl být umístěn pouze v jedné složce a ne rozházený po celé adresářové struktuře. Virtuální souborový (zařízení jako soubory, nastavení kernelu jako soubory) systém se možná zdál dříve jako zjednodušení a výhoda, ale v dnešní době je to jen nepraktická komplikace co vše spíše komplikuje a znepřehledňuje.
• Pomalé vykreslování GUI - Grafický systém X11 možná za dlouhou dobu své existence prodělal mnoho vylepšení a optimalizací. Přesto je stále výkon a odezva GUI aplikací na Linuxu citelně horší než na Windows na stejném počítači. X11 je však koncipován jako síťový server s podporou pro přenos po síti, který však na většině počítačů využíván pouze místně. Pak logicky nemůže být tak rychlý jako jiné GUI, které pracuje s přímým vykreslováním.
• Roztříštěnost - Díky open source povaze systému a aplikací existuje příliš mnoho různých variant a odvozenin a uživatel tak nemá žádné standardní rozhraní, které by se mohl naučit a zvyknout si na něj. Přitom i v případě open source může dojít při vývoji ke špatným rozhodnutím, které tuto situaci ještě podporují. Za všechny lze zmínit např. KDE 4, GNOME 3 nebo Unity, kde se vývojáři zaměřují na určitá vylepšení, ale zároveň kazí již funkční, zažité a ověřené funkce.
• Těsné linkování knihoven - Na platformě Linux je nutné knihovny vázat k programům těsnou vazbou, což vede k časté nutnosti znovupřeložení a sestavování mnoha aplikací. Nové aplikace nelze jednoduše spouštět se starými knihovnami. Při sestavení je potřeba mít dané knihovny a nestačí znát je samotné rozhraní knihoven. Také díky nejednotě a pohodlnosti programátorů mnoho open source programů je nutné instalovat ručně pomocí příkazů terminálu a překládat je na počítači místo jednoduché instalace již přeložených binárních souborů.
• Zpětná kompatibilita OS - Na systémech jako Windows lze i v nejnovějších verzích spouštět mnoho let staré aplikace pro dřívější verzi OS. Toto je zajištěno díky tomu, u systému je definováno co je pro danou verzi OS standard. Co mají všechny instalace této verze stejné. Pak v další verzi toto výrobce zachová jako zpětně kompatibilní vrstvu a funkčnost aplikací je zachována. V případě Linuxových distribucí se na toto vůbec nehledí a jsou vydávány jen aktuální stabilní verze, takže výrobci software nejsou schopni udržovat funkční verze svých aplikací pro mnoho verzí dané distribuce a mnoho různých distribucí obecně.
• Nedokonalý systém oprávnění - Možnosti nastavení oprávnění u souborového systému jsou dosti omezené a jsou spíše jako přežitek z dob dávno minulých. Není podporováno pokročilé nastavení práv typu ACL(Access Control List), ale jen zastaralá unixová POSIX norma s právy čtení/zápis/spuštění pro vlastníka/skupinu/ostatní.
• Skryté soubory - jsou řešeny v Linuxu pomocí tečky v začátku názvu. Logicky toto nemá v názvu co dělat a měl by to být samostatný atribut souboru. Mimo to mnoho programů ukládá data do skrytých podsložek v domovské složce a při zobrazení skrytých souborů je složka dosti zaplněná skrytými podsložkami.
• Prohnilý základ - Linux je postaven na možná léty osvědčeném, ale zároveň velmi zastaralém základě vycházejícím s obstarožních unixových systému. Zatímco platformy jako Windows či OSX jsou průběžně vylepšovány i v základu a přepracovány do modernější podoby, Linux se drží starého konceptu, na kterém se snaží stavět pěkně se tvářící grafické aplikace. Ovšem stavět hrad v močálu nelze bez toho, aby se kolem stavby neobjevovaly početné problémy.
• Sdílení souboru - Linuxové distribuce sice nabízí mnoho otevřených programů pro přenosy souborů po síti jako FTP, sambu, SCP, NFS, aj. V praxi však pro běžné uživatel je stále velmi komplikované si nějak snadno nastavit sdílené složky na svém počítači.
• Balíčkovací systémy - ač myšlenka je to velmi dobrá, tak provedení je často dosti pochybné. Instalace pomocí balíčků je často dosti krkolomná, trvá dlouho, vzniká zde mnoho problémů se závislostmi a grafické správcovské aplikace jsou podivné a pomalé. Běžným uživatelům jsou vnucovány podivné názvy balíčků a jejich technické údaje. Pomocí balíčků lze instalovat aplikace z internetu, ale i když instalační rozhraní je pak jednotné, tak provedení a samotný vzhled je dosti blbě zpracovaný. Dále tyto systémy většinou počítají pouze s jednou verzí či obecně instancí aplikace nebo balíčků obecně v celém počítači. Toto omezení však je nepraktické a systémy jako Windows umožňují zpravidla instalovat program vícekrát např. v různých verzích do odlišných složek bez vzniku nějakých kolizních situací.
• Komprese souborů' - u Linuxových systémů jsou doporučené komprimační formáty tar.gz, tar.gz2, tar.bz2, tar.xz. Všechny tyto formáty však trpí jednou zásadní koncepční vadou. Tou je, že komprese je provedena dvoufázově, nejprve se všechny soubory a adresáře spojí do jednoho souboru pomocí nástroje tar a až následně se takto vzniklý soubor komprimuje. To má dvě zásadní nevýhody, které se projeví především u větších archívů. Jednak je potřeba mít na disku při kompresi/dekompresi místo pro sloučený soubor (o velikosti nekomprimovaných dat) a pak taky nelze procházet obsah archívu bez nutnosti jej celý dekomprimovat což je pomalé. Tímto nedostatkem netrpí formáty zip, rar či 7zip.